Velikost textu (100)

25. květen 2017 - 08:44

Vysvětlení pojmů

Ametropie

Stav, kdy se rovnoběžné paprsky přicházející do oka sbíhají mimo sítnici.

Emetropie

Stav, kdy se rovnoběžné paprsky přicházející do oka sbíhají na sítnici. Sbíhají-li se mimo sítnici, hovoříme o ametropii.

Pseudofakie

Stav, kdy provedeme náhradu přirozené čočky implantováním umělé intraokulární čočky, která je nejčastěji fixována v zachovalém pouzdru původní čočky a vydrží až do konce života. Standardní intraokulární čočka však není schopna akomodace. Přesto mívají pseudofakici s malou minusovou refrakcí (-0,5 D) dobrou nekorigovanou zrakovou ostrost do blízka (pseudoakomodace). Takzvané multifokální nitrooční čočky umožňují vidění do dálky i do blízka bez brýlí.

Refrakce

Lom. Přechod světla rozhraním dvou prostředí s rozdílnou hustotou. U oka je refrakce poměr jeho délky a optické mohutnosti, je-li tento poměr nevyrovnaný, nedochází ke vzniku ostrého obrazu na sítnici (paralelní paprsky světla se sbíhají mimo sítnici) – refrakční vady (krátkozrakost, dalekozrakost, astigmatismus).

Akomodace

Schopnost oka vidět ostře předměty na různou vzdálenost změnou optické mohutnosti čočky. Na mechanismu akomodace se podílí elasticita oční čočky, závěsný aparát čočky a m. ciliaris. S přibývajícím věkem (výrazněji kolem 40. roku života) klesá elasticita čočky, což vede k poruše zaostřování do blízka (poklesu akomodační šíře) – presbyopie (40 % lidí středního věku).

Anizometropie

Stav, kdy refrakce obou očí není shodná. Každých 0,25 D anizometropie má za důsledek 0,5% rozdíl velikosti sítnicových obrázků. Diference 2,5 D je hranicí binokulárního vidění. Brýlovou korekci s vyšším rozdílem pacienti obvykle nesnášejí. Řešením je některý z postupů refrakční chirurgie, případně kontaktní čočky. Nestejná velikost sítnicových obrázků se nazývá anizeikonie.

Zraková ostrost

Je dána rozlišovací schopností oka a jeho refrakčním stavem.
Zrakovou ostrost do dálky vyšetřujeme na optotypech, což jsou standardizované obrazce umístěné ve standardizované vzdálenosti. Optotypy jsou obvykle konstruovány pro vzdálenost 5 nebo 6 metrů. U nás se nejvíce používají tzv. Snellenovy optotypy. Stále více se ale prosazují logaritmické optotypy. U každého řádku Snellenových optotypů je číslo, které určuje, z jaké vzdálenosti by měla osoba s normálním viděním tento řádek přečíst. Zrakovou ostrost do dálky zapisujeme jako zlomek, kde v čitateli je vzdálenost, ze které pacient četl, a ve jmenovateli je číslo nejmenšího řádku optotypů, který z této vzdálenosti dokázal přečíst. Normální zraková ostrost je 6/6 (ze 6 metrů pacient přečte řádek, který by ze 6 metrů měl přečíst), což představuje schopnost rozlišit detaily vzdálené jednu obloukovou minutu. Určujeme vždy nejprve zrakovou ostrost bez brýlí (naturální vizus) a poté s brýlemi (korigovaný vizus).

V některých zemích se vyjadřuje zraková ostrost v decimálních jednotkách či ve zlomcích, jejichž základem je délková míra stopa. Klasické tištěné optotypy jsou stále více nahrazovány optotypy projekčními nebo optotypy na bázi LCD monitorů.

Zraková ostrost do blízka se stanovuje na čtecí vzdálenost 40 centimetrů na dobře osvětlených optotypech do blízka. U každého odstavce písma je číslo, které určuje zrakovou ostrost do blízka. Nejčastěji se používají Jaegerovy tabulky. Obvyklý zápis pro normální vidění do blízka pak vypadá: J.č. = 1. Optotypy do blízka nejsou mezinárodně ani národně zcela standardizovány, a tak lze srovnávat jen vyšetření prováděná na obdobných optotypech.